kreslený humor, ilustrace a grafika

KARIKATURY

KARIKATURY NA VAŠI AKCI
Pořádáte večírek, svatbu, dětský den, propagační akci apod.?

Pozvěte si na akci kreslíře karikatur.

Skvělá zábava, zážitek a dárek pro vaše hosty.

Karikatury

Číst dál: zobrazit

Nauč se kreslit

Co nabízím:

  • kreslený humor
  • ilustrace
  • karikatury
  • komiksy
  • reklamní tvorba
  • přáníčka, pozvánky
  • gratulace, svatební ozn.
  • pexesa, omalovánky
  • diplomy, pasovací glejty
  • plakáty, loga
  • ilustrace jídelních lístků
  • grafické návrhy
  • náměty na trička
  • náměty na hrnečky
  • výzdoba interiérů
  • dekorativní předměty
  • ...a mnoho dalšího

V České televizi

Byl jsem v České televizi

ČT Ostrava

Číst dál: zobrazit

Kontakty

Mirek Vostrý
Adresa: Lesní 1417/15; Cheb; PSČ: 35002

IČO: 712 50 492

Mobil: 739 289 918
E-mail: vostry@mirekvostry.cz

Č. účtu: 591 726 910 / 8030
Raiffeisenbank im Stiftland eG
IBAN: CZ79 8030 0000 0005 9172 6910
BIC: GENOCZ21

Budu vám vyprávět o tom, jak mě napadlo udělat tento rekord. Jak probíhaly přípravy a jaká byla cesta k jeho uskutečnění.

Tento rekord vznikl 11.června 2005 v rámci 15. ročníku mezinárodního festivalu rekordů a kuriozit v Pelhřimově a jednalo se o tzv. čtyřiadvacetihodinovku. Dokázal jsem v průběhu 24 hodin nakreslit 129 vtipů na téma „muž a žena“. Celý pokus jsem absolvoval v mobilní kadibudce zn. TOI - TOI

                    Rekord druhý

Jen jsem dokončil svůj první rekord, hned jsem začal přemýšlet o dalším. Pořád mě ale napadaly různý nesmysly. Věděl jsem, že nemám žádnou výdrž, sílu ani šikovnost, takže bylo jasný, že rekordy musím dělat v kreslení.

Pročítal jsem si knihu rekordů a narazil jsem na článek o panu Janu Lušovským z Chrudimi, který v časovém limitu 55 hodin nakreslil 379 vtipů. Rozhodl jsem se ho překonat. Jelikož on to dokázal za 55 hodin a já se tomu nechtěl tak dlouho věnovat, rozhodl jsem se, že to udělám za 24 hodin. Propočítal jsem si kolik vtipů musím nakreslit, abych ho překonal. Vyšlo mi něco okolo 160 vtipů za 24 hodin.

Oznámil jsem to agentuře a ta s tím nadšeně souhlasila. Oslovil jsem svého tehdejšího textaře Pavla Šmakala, s kterým jsem v tu dobu spolupracoval, aby mi napsal náměty. Řekl jsem o co jde a i jeho ten nápad o vytvoření nového rekordu zaujal. Začal mi postupně zasílat náměty na vtipy, s kterými jsem se seznamoval. Řekl jsem si, že se je musím naučit, abych pak neztrácel čas s dlouhým čtením a přemýšlením jak vtip nakreslit. Chtěl jsem, abych si přečetl první slova a věděl, o který vtip jde, a měl už v hlavě určeno, kde bude jaká postavička stát apod.

Příprava byla parádní. Nemusel jsem shánět žádné barvy, plátna apod. Věděl jsem, že budu kreslit na čtvrtky lihovým fixem, což byla záležitost, kde jsem byl jak ryba ve vodě. Oslovil jsem svého známého, který měl obchod s oděvy nadměrných velikostí. Požádal jsem ho, aby našel pár triček menší velikosti a natiskl mi na ně mé jméno s mou webovou adresou. A nad tím vším, aby bylo větším písmem napsáno „REKORD Pelhřimov 2006.“ Stejné triko jsem chtěl i pro Pavla Šmakala. Vyhověl mi.

Po nějaké době se ozval Josef Vaněk, zástupce agentury Dobrý den, kterému říkáme Pepíno, a povídá: „Vím, že jsi pro každou srandu. Mám pro tebe návrh…“ a zeptal se mě, zda bych byl ochoten svůj rekord dělat v mobilní kadibudce TOI – TOI. Řekl jsem, že ano.

Nastal den „D“. Rozjel jsem se směr Pelhřimov. Dorazil jsem tam den před zahájením, a tak jsem se prošel po Pelhřimově a zjišťoval, co se tam za rok změnilo. Zjistil jsem, že si nepamatuji, co tam bylo loni, neboť jsem loňský rok strávil zavřený v podloubí Šrejnarovského domu, a tak nezjistím, co je nového. Takže jsem se jen kochal nádherou Pelhřimovska. Je na co koukat. Věřte mi.

Druhý den jsem se dostavil včas, abych s Pepínem domluvil pravidla. Představoval jsem si, že zalezu do kadibudky, nakreslím pár vtipů, pak stopnu stopky a pokochám se festivalem. Když mě bude nudit, zalezu si opět do kadibudky, spustím stopky, začnu kreslit, a tak dokola až dovrším 24 hodin. Prostě udělám si proti loňsku pěkný víkend na festivalu a ještě u toho vytvořím rekord. Pepíno mě z tohoto snu rychle vyvedl. Řekl mi, že v 17 hodin spustí čas a já začnu kreslit. Po každé hodině mám nárok na 5 minut volna a zítra v 17 hodin mi pokus o rekord skončí. Zůstal jsem stát jako opařený s pusou dokořán jako stará Kelišová, po zádech mi stékal studený pot při představě, jak v kadibudce budu muset přečkat noc. Prý takto zní podmínky jakékoliv čtyřiadvacetihodinovky. Kývnul jsem, polknul slinu a šel se připravit.

Sledoval jsem, jak mi vedle pódia postavili kadibudku a přinesli stolek. Hned jsem se v ní ubydlel. Do mísy jsem si odložil své věci a vyzkoušel pohodlnost sezení na záchodovém prkénku. Nebylo to pohodlné, a tak jsem se rozhodl sedět na víku.Vzápětí přišli organizátoři, ať na chvíli opustím kadibudku, že do ní musí nainstalovat světlo, abych na to viděl i v noci, a hlavně kameru, která mě bude špehovat, zda nepodvádím, a čas od času mě pustí na velkoplošnou obrazovku vedle pódia.

Zatím co jsem přihlížel zdokonalování „mé“ kadibudky, zaťukal mi kdosi na rameno. Otočím se a tam stála paní s mikrofonem v ruce a za ní chlápek se super kamerou, označenou „ČT“. Paní se mi představila, řekla, že je z České televize a že by se mnou ráda udělala rozhovor. Byl to můj první rozhovor pro televizi, a tak skoro se slinami u pusy jsem nadšeně souhlasil. Dostával jsem obligátní otázky, jako třeba: „Jak vás napadlo udělat tento rekord? Proč to děláte v kadibudce? atd.“

Rekord druhý

Dokončil jsem rozhovor. Byl jsem na sebe pyšný, jak jsem to hezky zvládl, a koukal kolem sebe, jestli mě všichni vidí. Vevnitř hlavy jsem slyšel řev: „Halóóó, vidíte mě všichni? Tady jsem“. Nevím proč, ale cítil jsem se jak hollywoodská hvězda. Ovšem jen do chvíle, než jsem zalezl do kadibudky a rozhodčí mi odmával čas. Bylo mi jasný, že od této chvíle z kadibudky 24 hodin nevylezu. Tak jsem tedy začal.

Vyndal jsem si první list námětů. Přečetl jsem si všechny náměty a zjistil jsem, že všechno to učení námětů bylo zbytečný. Nic jsem si nepamatoval. Uchopil jsem do ruky druhý list, pak třetí a pak čtvrtý. Zastavil jsem se, abych se uklidnil a vzpamatoval. V tom se otevřely dveře kadibudky a tam stála paní od České televize. Abych bych prý začal kreslit, že si mě ještě natočí v akci. Trochu mě to naštvalo. Běžel mi čas a někdo mě tu otravuje, když já se topím ve vlastní trémě. Nevěděl jsem co kreslit. Neměl jsem ještě rozhodnuto, kterým námětem začnu. Tak jsem tedy začal kreslit postavičku muže a doufal, že nebudou chtít natáčet, dokud to nenakreslím. Neměl jsem totiž vymyšlenou pointu obrázku. Naštěstí po chvilce poděkovali a zase mi zavřeli dveře. Toto rozkreslení mi ale pomohlo. Podíval jsem se na jeden z námětů a začal konečně kreslit. Pořád mi někdo otvíral dveře za účelem, že si chce vykonat svou potřebu, a když zjistili, že tam sedí jeden magor, který si u kadění kreslí, tak vždy s omluvou, že neradi vyrušili, rychle zavřeli. Zavolal jsem mobilem Pavla Šmakala, ať najde organizátory a spolu s nimi zařídí nějakou ceduli na kadibudku o tom, že v ní probíhá pokus o rekord a že není k veřejnému používání. Pro jistotu jsem si nechal otevřené dveře. Za chvíli se okolo dveří seběhli lidi, hlavně děti, a obdivovali kresby. Měl jsem tak na čas problém vyřešen. Ovšem po chvíli mi to začalo vadit. Pořád se mě ty děti na něco ptaly a já se nemohl stoprocentně soustředit. A když mi začaly vykřikovat „Jé, ten panáček má ale tlustý břicho..“ nebo „To jsou vlasy, jo? Phe, umím lepší…“, tak jsem zase dveře kadibudky zavřel.

Po každé hodině jsem měl nárok na 5 minut volna. Řekl jsem si, že se na to volno vykašlu a že si nashromáždím, a pak si ho vezmu najednou, takže jsem jel několik hodin v kuse. Asi milionkrát jsem vysvětloval, že tato kadibudka není pro vykonávání potřeb, že v ní dělám rekord – Pavel Šmakal asi organizátory nenašel, anebo onu ceduli pověsili na jinou kadibudku, nespočetněkrát jsem si od dětí vyslechl pochvalu i zápornou kritiku na mé kreslení. Po nějaké době ke mně přišli novináři z regionálních novin, aby se mě zeptali na pár otázek. Nelišili se moc od otázek české televize, a tak mě odpovídání ani moc nerušilo od kreslení. Chvíli po nich se se stejnými otázkami přiřítili i z regionálního rozhlasu. Jinak se nic zvláštního nedělo.

Přišla mi sms, jestli nemám hlad, jestli nechci něco donést? Po několikahodinovém kreslení jsem odložil fix a začal odepisovat, že ano, že bych kus žvance přivítal. Najednou mi kamarád Petr prudce zabouchal na kadibudku, že jsem leknutím mobil málem rozmačkal. Křičel, ať se vykašlu na mobil, ať okamžitě začnu kreslit, že mě zrovna promítají na velkoplošné obrazovce. Mobil jsem odhodil jak ohlodanou kost, čapnul jsem fix a začal rychle kreslit. Po chvíli Petr otevřel dveře a se strašným smíchem mi vyprávěl to fópá. Dozvěděl jsem se, že o mně Pepíno na pódiu hovořil a když se společně s návštěvníky festivalu podíval na obrazovku, viděl, jak místo urputného kreslení píšu sms. Kreslím tady už několik hodin v kuse a oni mě zaberou ve chvíli, kdy místo fixy držím mobil. No není to k vzteku?

Nastal okamžik, kdy na pódium měla vystoupit kapela Kryštof s Richardem Krajčem. Těšil jsem se, jak se mi bude krásně kreslit při skvělé hudbě. Hned při prvních tónech jsem se zhrozil. Kadibudka stála asi dva metry vedle od podia. Decibely, které lítaly vzduchem, se začaly do kadibudky opírat a vevnitř to připomínalo okamžik, že někdo venku do kadibudky tříská tyčí. Vůbec se v ní nedalo vydržet. Ruka mi cukala jako při úderu elektrickým proudem a v hlavě mi šíleně dunělo. Vylezl jsem ven. Richard Krajčo byl ve svém živlu a lidi před pódiem rovněž. Jelikož to byl poslední program dne a já už toho měl stejně dost, zavolal jsem si rozhodčího a oznámil mu, že dnes končím. Až na chvíle, kdy jsem musel navštívit toaletu (bylo to úsměvné – několik hodin sedím v kadibudce a na vykonání vlastní potřeby chodím do vedlejších), jsem si téměř žádné volno nevybral. Takže jsem se s rozhodčím domluvil, že odejdu na hotel, na chvíli si lehnout. Pan rozhodčí si ode mě vzal kresby, které jsem do této chvíle nakreslil, spočítal je a já mohl jít. Jenže jsem si uvědomil, že jakmile opustím kadibudku, tak ji hned někdo použije. Stále totiž nebyla označená, že není k běžnému používání. Bylo mi řečeno, že přes noc zde bude hlídka, která bude hlídat nejenom moji kadibudku, ale i pódium, aparatury na něm apod. Přesto kadibudku před mými zraky přelepili páskou. Odešel jsem tedy spokojený do postele.

Dlouho jsem nespal. Než jsem se dostal do postele a než se mi podařilo usnout, trvalo poměrně dlouho. Budík mě vzbudil lehce. Nespal jsem tak tvrdě. Jak zmlácený pes jsem se zvednul z postele, a co možná nejrychleji jsem uháněl do kadibudky. Záviděl jsem Pavlovi Šakalovi, jak si spokojeně spal. Spal už, když jsem večer přišel. Pro něj byl tento ročník festivalu skvělou dovolenou. Svou úlohu splnil, dodal mi potřebné množství námětů a teď je to na mně dotáhnout to do konce.
Celý uřícený jsem doběhl na náměstí a viděl svoji milovanou kadibudku. Přišel k ní a pořád byla olepená páskou. To mě přesvědčilo, že ji opravdu přes noc nikdo nepoužil. Hledal jsem někoho, kdo tu má hlídat, aby o mě věděl, že si ji rozlepím a začnu v ní opět makat. Nikoho jsem neviděl. Začínal jsem mít pocit, že tu nikdo nehlídá. Opak byl pravdou. Po chvíli na mě někdo houknul. Otočil jsem se a hlídači se řítili ke mně. Když poznali, že to jsem já, zklidnili se a pomohli mi zaktivnit kadibudku. Zalezl jsem si do ní a vybalil papíry a fix. Bylo v ní chladno, jako by v ní byla i rosa. Noc nebyla zrovna nejteplejší. Zjistil jsem, že bude lepší pro začátek nechat otevřené dveře. Začal jsem tedy kreslit.
Přišel čas, kdy se začali trousit první návštěvníci. Na pódiu probíhaly poslední úpravy na nový den. Začínalo to být veselejší. I sluníčko začalo svítit. Já měl nakresleno už zase několik vtipů…. no prostě paráda.


Začal probíhat program festivalu. Před mojí kadibudkou se na svůj rekord připravoval Láďa Hanzel. Prý se nechá za kůži vytáhnout jeřábem. Byl jsem na to zvědavý. Před kadibudkou se shromažďoval veliký dav lidí, který byl na tento šílený pokus o rekord zvědavý stejně jako já. S tímto zájmem o Láďův pokus, narůstal zájem i o mě, neboť má kadibudka stála všem těm zvědavcům v cestě. A tak se samozřejmě podívali, co to tam sedí za pitomce, že si při TOM neumí zavřít dveře. Připomínám, že kadibudka stále nebyla označena, že se jedná o kadibudku, ve které probíhá pokus o rekord. Když zjistili, že se v ní koná rekord, tak se věnovali mně a zabíjeli tím čas, který čekali, až Láďa Hanzel začne svůj rekord. Konečně nastoupil. Na zádech měl do kůže zapíchnuté háky s popruhy a mířil si to k jeřábu. Lidi mi několikrát málem převrátili kadibudku, aby toto šílenství ještě lépe viděli. Naštěstí organizátoři toto asi tušili, a tak jsem jen slyšel, jak lidi usměrňují. Jeden šílenec si chtěl na kadibudku dokonce vylézt. Láďa byl zavěšen na hák. Začali ho zvedat. Dav utichl. Sem tam bylo slyšet jen známé „Ooo“. Luboš Rafaj, jeden ze tří hlavních pořadatelů, celý pokus o tento šílený rekord moderoval. Bylo z jeho hlasu slyšet vzrušení, nadšení, ale i obavy. Pokus o rekord se zdařil. Láďa Hanzel byl vytažen do ukrutné výšky a honem dolů. Dole ho odhákli a s údivem zjistili, že mu skoro vůbec na zádech nekrvácí rány, kde byl zavěšen.


Byl jsem dost unavený. Cítil jsem únavu očí, cítil jsem mastící se vlasy, které jsem si ráno ve spěchu zapomněl umýt. No prostě cítil jsem, že jsem totálně vyřízený. Při představě, že mám před sebou ještě dlouhou cestu, tak mi do smíchu nebylo. Nebyl jsem se svým zevnějškem spokojený, zvlášť, když mě pozorovalo pořád tolik lidí. A v tom se do kadibudky vřítili dva mladíci s kamerou a mikrofonem. Byli to hoši z Primy. Požádali mě o krátký rozhovor a že si mě natočí. Byl jsem zděšen, když jsem si uvědomil, jak asi vypadám. Ale co, aspoň diváci uvidí, jak je tento pokus o rekord náročný. Rozhovor skončil a já si uvědomil, že poslední hodinu jsem dost s kreslením zahálel. Pořád mě něco rozptylovalo. Takže jsem se do toho zase vrhnul po hlavě.
Program festivalu probíhal, a mně se docela dařilo vyhrávat nad únavou a kreslit. Dokonce mi i místní stánkař s uzeninami donesl klobásky a poprosil za to obrázek. Slíbil jsem mu ho, ale až dokončím rekord. Souhlasil, a tak jsem si kreslení zpestřil vydatnou uzeninovou svačinkou. Po chvíli se před mou kadibudkou začal připravovat další rekord. René „Golem“ Richter se prý nechá přejet osobním automobilem. Pořád vyměřoval a řešil se svými pomocníky každý detail, každý milimetr. Organizátoři za mnou přišli s tím, že jakmile bude probíhat tento rekord, musím opustit kadibudnku. Prý pro případ, že by se pokus nepovedl a auto sjelo z nájezdu. To by se mohlo totiž stát, že kadibudka bude stát autu v cestě. Jindy bych nadával, že mě zdržují a ať si ten rekord Golem udělá jinde, ale jelikož jsem jel bez přestávky několik hodin, a já krom té uzeninové svačiny nic jiného nejedl, přivítal jsem toto přerušení. Objednal jsem si jídlo s tím, že ho potřebuji mít na stole hned, jak se do restaurace dostavím, abych neztrácel čas.

Rekord druhý


Nastal okamžik, kdy jsem musel opustit kadibudku. Dal jsem si objednané jídlo a z okna přihlížel tomu pokusu o rekord. Neviděl jsem toho moc. Lidí okolo stálo strašně moc, ale dalo se podle jejich reakce vytušit, co se právě asi odehrává. Přistihl jsem se, že koukám do prázdna. Únava na sebe nenechala dlouho čekat. Seděl jsem v pohodlné židli, v příjemném prostředí restaurace a odpočíval po dobrém jídle.


Pokus o rekord byl ukončen a já naklusal zpět do své kadibudky. Čas se mi krátil, a tak jsem se vybičoval k poslední etapě mého rekordu. Neoznačení mé kadibudky stále lidi nutilo k tomu, že se v ní snažili najít útočiště k vyřešení svých střevních či močových potížích. Do kadibudky nakoukl jeden dosti podnapilý mladý muž a nechápavě na mě koukal. Pak se zeptal vedle stojícího zvědavce, co tam dělám. Ten mu odsekl, že rekord. Opilec evidentně znejistěl. Bylo na něm zřetelně vidět, jak ukrutně přemýšlí. Pak se odvážil znovu zeptat: „A v čem tu dělá rekord? V kálení?“ To už jsem zasáhl já. Vysvětlil jsem mu, v čem tu dělám pokus o rekord. Bylo na něm vidět, jak se mu ulevilo. Ale měl dost dobrý postřeh. Viděl, jak někdo sedí na záchodě, tak pokus o rekord v kálení byl jistě ten nejlepší výsledek. Přemýšlel jsem, jak by to rozhodčí hodnotili. Asi by to museli vážit. Docela mě opilec pobavil přesto, že opilce k smrti nesnáším.
Úplně vyřízený jsem v pět odpoledne ukončil svůj pokus o rekord. Rozhodčí si vzal ode mě zbývající kresby a zmizel v zákulisí. I já se uchýlil do zákulisí a čekal, až mě vyzvou na pódium. Stalo se. Vystoupal jsem po schůdkách na pódium se svým rozhodčím, s hlavním rozhodčím, který se ujal moderování a Pavlem Šakalem. Následovalo několik otázek: „Jak mě napadlo udělat tento rekord? O čem rekord byl? atd.“ Pak si naštěstí vzal chvilku slovo i Pavel Šmakal. Když rozhovor skončil, bylo oficiálně vyhlášeno, že jsem rekord splnil. Stal jsem se držitelem druhého rekordu.

Rekord druhý

Po nějaké době se Agentura Dobrý den ve spojení s firmou TOI-TOI domluvili na vydání knihy s mými rekordními vtipy. Byl jsem osloven o nové dvě kresby, které budou na obalu. Vnitřek byl celý věnovaný mým vtipům z kadibudky. Jmenovala se „ Z kadibudky TOI_TOI do české knihy rekordů, aneb jsme pro každou prdel…“

Rekord druhý

------------------------------------------------------------------------------
Podívej se i na další rekordy:

Rekord prvníRekord třetí - Rekord čtvrtý - Rekord pátý
------------------------------------------------------------------------------

Fotogalerie: 
rekord 2
rekord 2
rekord 2
rekord 2
rekord 2
rekord 2
rekord 2

   

| •Admin• | 

Copyright © 2014. All Rights Reserved.