POZOR – upozorňuji, že příběh se stal v roce 2010
V první řadě soutěže Česko Slovensko má talent z roku 2010, mě neustále tahali za nos.
Jak jsem se dostal do soutěže „Československo má talent“?
Zavolali mi z TV Prima a zeptali se mě, zda bych chtěl jít do soutěže „Československo má talent“. Na chvilku mě to zaskočilo, a pak jsem jim připomněl, že jsem strašně nešikovný člověk, že mám ruce opravdu jen na kreslení, že nic jiného než kreslit neumím. Paní mě znovu ujistila, že právě kvůli tomu kreslení si mě produkce soutěže vybrala. Mám rekordy v kreslení zapsané v České knize rekordů a tak prý dokážu v této soutěži určitě uspět.
Měl jsem ještě jednu otázku a to, proč mi volají? To mají tak málo lidí? Řekli mi, že budou dvě kategorie. První amatéři. Ti se prý hlásí sami a druhá profi. Zde si prý Prima vybírá a zve.
Znělo to logicky a paní z TV Prima se mě povedlo zaujmout. Řekl jsem ANO. Paní z Primy mi řekla, že se mi v dohledné době ozve produkce a domluví první zkoušku, kde jim ukážu své kreslířské umění.
Asi po 14-ti dnech se opravdu TV Prima ozvala a domluvili si se mnou schůzku. Byli dokonce ochotni, setkat se u mě doma, což znamenalo jet za mnou 200 km a pak zase 200 km zpět. Bydlím v Chebu. Ulehčil jsem jim to, neboť jsem v té době vystavoval svůj kreslený humor na hradě Točník. Navrhnul jsem jim, že se sejdeme v Hořovicích, kde jsem byl ubytovaný. Hořovice nejsou od Prahy už tak daleko.
Setkali jsme se tedy v Hořovicích v hotelu Zelený strom. Přijela za mnou jistá slečna Veronika a její kolega s kamerou. Byli velice příjemní a evidentně se mě snažili udržet v klidu a pohodě. Chvíli jsme vedli hovor o ničem, abychom se lépe poznali 🙂 a pak došlo na ukázku mého kreslení. Dozvěděl jsem se, že na nakreslení vtipu budu mít 2 minuty. Zhrozil jsem se, protože tento časový limit je vražedný. Zpěvák a třeba i tanečník za 2 minuty ukáže ze svého umění hodně, ale kreslíř ne. Dvě minuty jsou pro kreslíře na hranici umění a čmáranice. Nicméně jsem to tedy zkusil.
Vystřihl jsem před nimi vtip, který dle mého názoru nebyl v limitu dvou minut, ale oni mě nechali vtip dokreslit a řekli, že to je jen pro režiséra, zda se mu to, co dělám, bude líbit. Přesto se mnou domluvili schůzku na castingu v Praze. Musel jsem podepsat smlouvu o exklusivitě, abych prý nepřeběhl do Novy, která jim prý přebírá lidi do své talentové soutěže, a rozloučili jsme se.
Den před mým odjezdem do Prahy na casting mi volala opět slečna Veronika, která mi řekla, ať nejezdím na devátou, ale ať přijedu na půl dvanáctou. Že prý si mě někdo vyzvedne a odvede jiným vchodem, než chodí tzv. amatéři. Prý to je kvůli tomu, že jsem v té profi kategorii a tak jsme trochu VIP. Nemám to ale prý nikomu říkat. Byl jsem tomu rád, protože jsem měl obavy z dlouhého čekání než přijdu na řadu.
Přijel jsem tedy do Prahy na určené místo a čekal, až bude na hodinkách domluvených 11.30. Na hodinkách bylo najednou 11.50 a nikdo nikde. Začal jsem trochu panikařit a tak jsem zoufale vytáčel číslo slečny Veroniky, která mi telefon ale nezvedala. Začal jsem panikařit víc. V tom jsem zahlédl nějakého plešatého chlapíka s tričkem soutěže a tak jsem ho odchytil a řekl mu, že na mě asi zapomněli. On ukázal na jiného chlapíka, ve kterém jsem poznal onoho kameramana z Hořovic. Super. Rozběhl jsem se k němu a on mi ukázal slečnu Veroniku, která seděla na improvizovaném pracovišti na patníku u východu z metra obklopená lačnými talenty. Přistoupil jsem k ní s rozzářeným úsměvem, že konečně mě teda někdo odvede tím tajným vchodem pro talenty z profi kategorie. Veronika, když mě uviděla, tak mi vrazila do ruky formuláře, které mám prý vyplnit. Nuže, přisedl jsem si tedy na patník a vyplnil formuláře. Byly ve slovenštině, takže jsem si to musel skoro hláskovat, abych vše pochopil správně. Když jsem to konečně vyplnil a Veronice předal, zeptal jsem se, za jak dlouho si pro mě tedy někdo přijde? Odpověděla, že je tu strašně moc lidí a tak, že to bude asi tak na hodinu. Prý si mě vyzvedne ten plešatý pán v tričku soutěže a tak se mám zdržovat u východu metra. Zarazilo mě to, ale budiž – hodinu tu vydržím.
Utekly hodiny tři a pořád nikdo. Přede mnou se pořád rozcvičovaly nějaké cvičenky, tančili nějací „hiphopeři“, karatisti trénovali své výkopy tím, že zkopávali jablko z hlav svých kolegů (jedno jablko mě o centimetr minulo), nějaká cikánka si tam hrála na zlatou slavici a můj žaludek hlásal hlad. Nepočítal jsem totiž, s tak dlouhou čekací dobou. Nebyla možnost si tam něco koupit. Byl tam jen jeden novinový stánek v metru, kde paní trafikantka prodávala jen předražené sušenky, předražené půllitrové pití a maxi předražené bagety. Všechny tři jmenované předražené tovary jsem si koupil, abych neumřel hlady a doufal, že mě bageta nesrazí na kolena, až mě z ní bude bolet žaludek.
Tři hodiny jsem s nikým nepromluvil. Nikoho jsem tu neznal. Ale nakonec jsem prohodil pár slov s imitátorem Haliny Pawlovské. Taky měl ten samý problém jako já. Taky mu prý volali, ať přijde na určitou dobu, že ho vezmou tajným vchodem pro profi kategorii. Takže jsme se shodli na tom, že to byla lež, jen proto, aby tu neměli tolik lidí hned od rána. On byl dokonce pozván na 10.30 hod. Takže tam čekal dýl než já.
Uběhla čtvrtá hodina a najednou se neobjevil plešoun, ale jistá slečna, která mě konečně zavedla do budovy hotelu, kde se castingy odehrávaly. Dala mi číslo 7520, které jsem si musel nalepit na hruď (do dneška ho mám schované), zavedla mě k fotografovi, který udělal jeden snímek, a kopli mě do další místnosti, kde bylo stejně hodně čekajících lidí jako venku. A zase jsem čekal. Po chvíli se zjevil onen imitátor Haliny a tak jsme mohli aspoň pokračovat v přerušeném hovoru. Všichni v sále byli otrávení tím nekonečným čekáním a Prima se snažila dělat TV spoty, kde si vždy někoho vybrala, aby něco předvedl. Nahnala okolo dotyčného několik čekajících lidí, aby povinně tleskali a vykřikovali „hurá“ a natočili TV spot, kterým pak pravděpodobně budou ukazovat, jaká skvělá atmosféra na castingu panovala. Když to dotočili, lidi opět znechuceně odešli na svá místa čekat, až je zavolají.
Po nějaké době, ke mně přišla zase jiná slečna v tričku soutěže a odvedla mě do místnosti, kde seděla další slečna s kameramanem. Zeptali se mě, kdo jsem, odkud jsem a co tu chci dělat za talent. Na vše jsem jim tedy odpověděl a oni byli očividně zvědaví, jak se můj rychlo vtip bude kreslit.
Nakreslil jsem jim tam tedy vtip a slečna byla z mého výkonu doslova v extázi. Pak se tam zjevila ještě jedna taková a se stejným nadšením nad mým výtvorem prosila, zda si mohou kresbu nechat. Souhlasil jsem a pak se mě ta první optala, zda bych dokázal udělat vtip, přímo na soutěž nebo na porotu. Prý pokud mě režisér vybere, bylo by dobré kreslit vtip na toto téma. Odpověděl jsem „ano“ a odešel jsem. Kvůli 4 minutám jsem čekal 4,5 hodiny a projel 1000 Kč za benzín.
Byl jsem znechucen z toho, že mi celou dobu lhali. Lhali o dvou kategoriích (amatéři a profi), lhali, když mě zvali na konkrétní hodinu, že si mě vyzvednou a vezmou jiným vchodem, abych nemusel čekat. Těmhle lidem už nevěřím. Nicméně musím tu hru dohrát až do konce.
Po nějaké době se mi Prima ozvala, že jsem v Praze uspěl a postupuji do divadla před kamery a již před tu hvězdnou porotu Bílá, Kraus, Slávik. Paní z Primy se mě ptala, jestli na to své vystoupení mám hudbu kvůli autorským právům, aby to mohli zařídit a pozvala mě do Brna. Řekl jsem, že hudbu nemám, ale připravím si ji a řeknu ji, která to bude. Brno jsem jí zamítl. Poprosil jsem ji, jestli by nebylo něco blíž. Jsem z Chebu a do Brna to je pořádný kus cesty. Nestíhal bych se ani vrátit a musel bych investovat nejen opět do benzínu, ale ještě do ubytování. Paní velice neochotně přiznala, že mají ještě další carting v Národním divadle v Praze. Takže jsme se domluvili na Prahu a rozloučila se se slovy, že se ještě ozve.
Začal jsem tedy jednat. Požádal jsem kamaráda, který dělá diskotéky, aby mi sestřihal nějaký pěkný hit do dvou minut, navrhnul jsem si tričko, které jsem si nechal potisknout tímto návrhem a zblbnul všechny své známé, že jsem postoupil.
Asi po týdnu mi od Primy přišel mail, kde mi oznámili, že jsem nepostoupil a poslali mi k tomu pěkně barevný certifikát.
Okamžitě jsem volal té paní, co mi oznámila, že postupuji. Ta mi odpověděla, že měli ještě velkou poradu, protože pan režisér měl původně 400 lidí a z časových důvodů je potřeboval snížit na 300. Takže mezi tou stovkou lidí, kteří postoupili a hned za týden zjistili, že je vše jinak, jsem byl i já.
Tričko jsem uklidil do skříně, sestřihanou písničku do dvou minut jsem z PC vymazal a všem známým jsem napsal, že je vše jinak.
S nadšením jsem očekával, jak bude „Primácká“ talentová soutěž vypadat a byl jsem zděšen z těch „talentů,“ které pan režisér poslal dál.
Nějaký blázen skáče proti zdi, principál jednoho cirkusu ukázal, jak nezvládá své šelmy, dvě důchodkyně si myslely že jsou slavné zlaté slavice, přitom by svůj zpěv mohly spíš používat jako zbraň pro sebeobranu, nějaká cikánka si rovněž myslela, že její zpěv je dokonalý, přitom i můj hudební hluch zachytil, že Madonna v jejím podání je katastrofa atd. Takových netalentovaných lidí tam bohužel bylo ještě spousta.
To, že mě nevybrali, to mě nemrzí. Zaujmout kresbou není zas tak jednoduché. To bych asi musel přijít s něčím neobvyklým, s něčím, co bude mít přesah, a to kresba vtipu na papír formátu A4, není.
Co mě ale štve nejvíc je to, že mi produkce soutěže několikrát lhala a že pan režisér vybral spoustu lidí, kteří nemají s talentem nic společného.
Naštěstí v poslední finálové 13 se objevili opravdu nadaní lidé. V první řadě soutěže Česko Slovensko má talent, kterou v roce 2010 společně vysílaly TV Prima a TV JOJ, zvítězilo akrobatické duo Dae Men.
Dvojici tvořili siloví akrobaté Zdeněk Moravec a Petr Horníček z Brna. Ve finále porazili zbylých 13 finalistů se svým působivým vystoupení na motivy „sestoupení anděla“
Na 2. místě skončil populární „trapnokouzelník“ Richard Nedvěd a na 3. místě operní pěvec Marián Zázrivý.
Já už do takové soutěže určitě nikdy nepůjdu.
Zde je vtip, který jsem se jim chystal nakreslit:
