kreslený humor, ilustrace a grafika

KARIKATURY

KARIKATURY NA VAŠI AKCI
Pořádáte večírek, svatbu, dětský den, propagační akci apod.?

Pozvěte si na akci kreslíře karikatur.

Skvělá zábava, zážitek a dárek pro vaše hosty.

Karikatury

Číst dál: zobrazit

Nauč se kreslit

Co nabízím:

  • kreslený humor
  • ilustrace
  • karikatury
  • komiksy
  • reklamní tvorba
  • přáníčka, pozvánky
  • gratulace, svatební ozn.
  • pexesa, omalovánky
  • diplomy, pasovací glejty
  • plakáty, loga
  • ilustrace jídelních lístků
  • grafické návrhy
  • náměty na trička
  • náměty na hrnečky
  • výzdoba interiérů
  • dekorativní předměty
  • ...a mnoho dalšího

V České televizi

Byl jsem v České televizi

ČT Ostrava

Číst dál: zobrazit

Kontakty

Mirek Vostrý
Adresa: Lesní 1417/15; Cheb; PSČ: 35002

IČO: 712 50 492

Mobil: 739 289 918
E-mail: vostry@mirekvostry.cz

Č. účtu: 591 726 910 / 8030
Raiffeisenbank im Stiftland eG
IBAN: CZ79 8030 0000 0005 9172 6910
BIC: GENOCZ21

Budu vám vyprávět o tom, jak mě napadlo udělat tento rekord. Jak probíhaly přípravy a jaká byla cesta k jeho uskutečnění.

Tento rekord vznikl 10. – 12.června 2004 v rámci 14. ročníku mezinárodního festivalu rekordů a kuriozit v Pelhřimově a jednalo se o nejdelší a prostorově největší kreslený vtip jehož délka je 9,65 m a výška 1,41 m.

  Certifikát Rekord první         


Ve skutečnosti ale tento rekord vznikl mnohem dříve. Jednoho dne jsem si řekl, že bych chtěl svým kreslením vtipů dokázat něco víc, než jen že mi občas někde vyjde nějaký vtip. Chtěl jsem udělat něco, čím bych se stal nějak výjimečný. Vzpomněl jsem si, že asi před rokem mi kamarád povídal o tom, že by nebylo špatný udělat rekord v největším kresleném vtipu. Zeptal se mě zda bych do toho šel? On že by zajistil to okolo. Řekl jsem: „ANO.“ Protože ale rok utekl jak voda a o rekordu ani památky, rozhodl jsem se to zkusit zařídit sám.


Našel jsem si Agenturu Dobrý den Pelhřimov, která v naší republice všechny rekordy registruje. Poslal jsem e-mail, kterým jsem jim oznámil, co bych rád uskutečnil a zeptal se, co po mně budou požadovat.
Po několika dnech jsem obdržel odpověď, která mě od toho odradila. Stálo tam, že je nutné k vykonání takového činu účasti rozhodčího. Byly mi vyčísleny náklady, které budu muset vynaložit, abych takového rozhodčího dostal. Jelikož se mi požadovaná částka nechtěla platit a připadalo mi nelogické platit za to, že vytvořím rekord, rozhodl jsem se, že žádný rekord dělat nebudu.


Jenže následující dny jsem byl jak na trní. Pořád jsem se vracel k e-mailové zprávě od Agentury Dobrý den a přemýšlel, z čeho uhradím požadovanou částku za rozhodčího. Napadlo mě sehnat sponzora, jenže nevěděl jsem, jak se takový sponzor shání. Neměl jsem s tím žádné předchozí zkušenosti. Představil jsem si, jak přijdu do nějaké firmy a tam žádám o peníze na nějaký můj nesmysl. Byl jsem naštvaný na sebe, že nejsem známý jako Petr Urban nebo Jiří Winter Neprakta. To by se ten sponzor sháněl snadno. Pak mě ale napadla spásná myšlenka. Vytočil jsem telefonní číslo agentury Dobrý den a doufal, že najdu řešení, jak se o rekord pokusit, aniž bych musel platit onu částku za rozhodčího. Dovolal jsem se k Ing. Josefovi Vaňkovi alias Pepínovi a ukázalo se, že to byl ode mě výborný tah. Z rozhovoru jsem zjistil, že rozhodčí se platí pouze v případě, že pokus o rekord probíhá mimo město Pelhřimov (diety, cesta apod.) a bylo mi nabídnuto, abych pokus o rekord udělal přímo v červnu na festivalu rekordů a kuriozit. Nadšeně jsem souhlasil a domluvil si s Pepínem schůzku.
Sešli jsme se v Praze na Václavském náměstí v KFC. Pepíno přijel k mému úžasu na kole a ještě k mému většímu úžasu to byl naprosto pohodový člověk, který ač mě nikdy neviděl, se ke mně choval skvěle přátelsky.


Jenže po této schůzce nastal problém číslo dvě. Zjistili jsme, že nevíme, na co tak velký vtip nakreslit. Vymýšleli jsme všechno možné. Kreslit to na sklo, na dřevo, na papír, který pak různě slepit… Vše se ale ukázalo za nesmyslné. Pak už dle mého názoru došla Pepínovi trpělivost a řekl … „Rozmyslete se, na co to uděláte, a dejte mi vědět….“ Věděl jsem, že pokud chci rekord udělat, je na mě, na co to nakreslím, a nemůžu tím zatěžovat další lidi. Odcházeli jsme s tím, že nejlepší nápad, který nás napadl je, kreslit to na dřevo-překližku. Jenže po cestě domů jsem přemýšlel jak tam tolik dřeva převezu. Navíc musí být na několik dílů, tzn., že musím sehnat někoho, kdo mi to chytře upraví, abych to mohl lehce rozkládat a skládat. Měl jsem z toho hlavu jako pátrací balón. Litoval jsem, že jsem si vymyslel takovou blbost. Vzpomínal jsem, jak to bylo krásné nemít takové starosti, a jen si doma v teple tvořit své vtipy na papír velikosti A4. Už mě napadalo i to, že to vzdám. Ale nějak se to ve mně hádalo. Jedna půlka, ta pohodlnější, říkala: „Jdi od toho, kamaráde. To nezvládneš. A když už se ti to povede dostat do Pelhřimova, tak to nenakreslíš. Vždyť ani nevíš, čím to máš kreslit. Vtipy kreslíš lihovým fixem a na papír a tady budeš mít před sebou dřevo… teda pokud ho do té doby seženeš a vyřešíš, jak ho dopravit na festival.“
Druhá půlka řvala: „Jdi do toho, to zvládneš. Abych byl upřímný, víc jsem věřil té první polovině. Přišel jsem domů jak zpráskaný pes. Divím se, že mě cestou domů neporazilo nějaké auto, jak jsem byl zamyšlený a nevnímal okolí…“
Pořád se mi hlavou honilo, dělat rekord na plátno. Ale toho jsem se strašně bál. Nejsem zkušený v kresbě na plátno, nevěděl jsem, čím na plátno kreslit, nevěděl jsem jak barvy na plátně reagují, jak rychle schnou apod. Věděl jsem, že při pokusu o rekord bude můj největší nepřítel čas a nemohl jsem si dovolit žádné časové ztráty.


Volal jsem o rady svým kamarádům - kreslířům, kteří mají větší zkušenosti s barvami. To byla totiž další rána pod pás. Byl jsem spíše specialista na černobílou kresbu a barvy mi nic moc neříkaly a Pepíno řekl, že rekord musí být barevný.
Nemohl jsem ale shánět barvy, když jsem neměl vyřešeno, na co to nakreslím. Takže jsem dnem i nocí přemýšlel, co bude podkladem na kreslení? Věděl jsem, že to musí být lehce dopravitelné v osobním autě cca 150 km. Nedovedl jsem si představit, že si budu ještě muset domluvit nějakou Avii, aby mi dopravila tabule dřeva. Byly to příšerné dny a noci.


Nakonec se festival přiblížil natolik, že mě čas donutil se jednou pro vždy rozhodnout. Rozhodl jsem se pro plátno.
Nastal problém číslo tři. Jak už jsem řekl, neměl jsem naprosto žádné zkušenosti s malbou na plátno a to znamenalo, že jsem ani nevěděl, kde takové plátno pořídím. Oběhal jsem všechny možné specializované prodejny, které ale když zjistily, že chci plátno o délce 10 metrů, pokoušely se o ně mdloby. Nakonec mi jedna prodavačka poradila, ať si zajedu do Benešova. Tam že prý existuje společnost, která plátna vyrábí. Bohužel si už ani nevzpomenu, jak se ta společnost jmenovala. Tak se tedy jelo do Benešova.


Našel jsem tam polozbořenou oprýskanou starou fabriku. Tentokrát se pokoušely mdloby o mě. Festival za humny, já už jsem Pepínovi potvrdil, že pokus o rekord uskutečním na plátno, a moje spása byla tato ruina, která byla sotva vidět přes kopřivy, bodláky a jiný podobný plevel. Nicméně jsem se zhluboka nadechl a vešel. Ve vrátnici jsem se dozvěděl směr, kterým jít k místu, kde mi dají moje plátno. Hnal jsem tedy jako o závod. Vyběhl schody a dostal se do neútulné místnosti. Narazil jsem na paní, které jsem vyslovil své přání. K mému úžasu se nezhrozila jako dámy v obchodech a odešla to zařídit. Po chvilce čekání nastal problém číslo 4. Firma krachovala a končila, jak se říká, přišel jsem za 5 minut 12, a tak se stalo, že plátno o délce 10 metrů již nemají. Změřili délku zbytku plátna a zjistili, že mají už jen 9,65 m. Výška také nebyla 1,50 m, jak jsem požadoval, ale 1,41 m. To byla totiž maximální šířka stroje, který plátna dělal. Chvíli jsem počítal a naštěstí mi vyšlo, že po těchto úpravách hodnot budu mít pořád největší plochu. Musel jsem totiž překonat již existující rekord, který kdysi vytvořili kreslíři z časopisu Dikobraz. Torzo plátna jsem si tedy nechal zabalit a zaplatil ho. Naložil do auta a hnal pryč k domovu.

Doma pak nastal problém č. 5. Jak jsem již řekl, neměl jsem zkušenosti s malbou na plátna, a tak jsem nevěděl jaké barvy si pořídit. Jelikož mi k plátnu přibalili i kousky odřezků, vzal jsem jeden takový a rozjel se do Prahy nakupovat barvy. Hned v první specializované prodejně jsem dostal tzv. ránu pod pás, nastal totiž problém č. 6.

Zkušená prodavačka, která je prý zároveň i malířka obrazů, mi oznámila při shlédnutí odřezku plátna, že plátno, které mi v Benešově prodali, není plátno na kreslení, ale spíš na vyšívání. Prý to má moc velká oka a barva se nebude dobře vpíjet a budu mít potíže se zasycháním barvy. Představil jsem si, jak místo kreslení budu rekord vyšívat. Já, který si nezašije ani ponožku. Kdybych měl slabé srdce, tak jsem tu asi dnes už nebyl. Odešel jsem, aniž bych koupil nějaké barvy. Měl jsem v ruce jen papírek s názvem barev, které se na plátno používají, v druhé ruce své plátýnko a kráčel jsem na tramvaj.
Doma jsem seděl jako opařený a přemýšlel, co dál. Litoval jsem, že jsem si ten rekord vůbec vymyslel. Pak mě cosi osvítilo a já si vzpomněl, že jsem nedávno kreslil barvami na zeď obrázky. Nechtělo se mi totiž malovat koupelnu, a tak jsem si koupil barvy, které se přidávají do Primalexu, a nakreslil po koupelně vodní svět. Rybičky, chobotnici apod. Vzal jsem ty barvy a zkusil na odřezek plátna, jak budou držet a reagovat. K mému úžasu držely a reagovaly dobře. Bylo rozhodnuto….rekord nakreslím na plátno, které se hodí na vyšívání a barvami, které jsou do Primalexu.


Zaběhl jsem si do drogerie a nakoupil si od každé barvy dvě láhve. Paní v naší vesnické drogerii došly zásoby, a tak mi slíbila, že mi další objedná. Řekl jsem: „NE,“ a následující den jsem zajel do vedlejších Kralup nad Vltavou a barvy si dokoupil.
Stál jsem doma v kuchyni jako vítězný hrdina. U nohou mi ležely igelitky plné barev a v ruce jsem ždímal své plátno. Konečně jsem připraven na rekord.

Nastal den „dééé“. Byl čtvrtek 9.června a já se rozjel do Pelhřimova.

Přijel jsem tam v dopoledních hodinách. Na náměstí probíhaly přípravy a stavělo se podium. Vyhledal jsem zástupce agentury Dobrý den a ubytoval se. Pak jsem se rozjel zpět na náměstí, jelikož jsem se dohodl, že jakmile se ubytuji začnu s rekordem ještě ten den. Přinesli mi lavici, nad ní postavili pergolu a já začal kreslit. Začátek plátna jsem roztáhl na onu lavici,zbytek byl na zemi a začal jsem kreslit. Ten den jsem skončil v pozdních večerních hodinách. Musel jsem si vtip předkreslit tužkou, a pak to černou barvou obkreslovat. Projevila se zde má nezkušenost s malbou na plátno, ne moc vhodný výběr barev pro kresbu na plátno a neposlední řadě se projevovaly i nedostatky plátna, které se spíše hodilo na vyšívání než pro malbu. Dohodnul jsem se s pořadateli a bylo mi dovoleno v tom pokračovat na pokoji, kde jsem byl ubytován.
Odvezl jsem si tedy všechna svá fidlátka na pokoj, tam to rozložil na podlahu a v práci pokračoval. Chtěl jsem mít vtip připraven tak, abych zítra už mohl jen vybarvovat. Skončil jsem s tím kolem páté hodiny ranní. Byl jsem totálně vyčerpán. Tělo jsem necítil špatným sezením na podlaze nad plátnem a do toho únava z nevyspání. Vlezl jsem rychle do postele, nastavil budíka na osmou a během pár minut usnul.


V osm hodin mi zařinčel budík. Chtěl jsem sbalit plátno a vyrazit na náměstí pokračovat v rekordu. Balení plátna však nebylo tak jednoduché, jak jsem si představoval. Černá barva nebyla stále zaschlá a já tudíž nemohl plátno smotat. Co teď? Vzpomněl jsem si, že mám sebou igelit, který se používá na zakrytí nábytku při malování bytu. Vzal jsem si ho s sebou pro případ, že bych potřeboval plátno zakrýt před případným deštěm. Na roztažené plátno jsem roztáhl igelit a plátno tak smotal. Konečně jsem mohl odjet na náměstí Pelhřimova. Byl jsem domluven s pořadateli, že budu na místě v devět. Přijel jsem včas. Pořadatelé mi přinesli dřevěné stojany a pověsili na ně mé plátno. Postavili mě s plátnem před pódium. Prý abych byl vidět a aby z toho všichni návštěvníci měli skvělý zážitek. Plátno tedy viselo po celé délce podia a já začal vybarvovat.

                   Rekord první

Bohužel se zvedal vítr a plátno se proměnilo v plachtu jako na lodi. Chvíli jsem tam s tím zápasil. Plátno se větrem nadouvalo, stojany padaly a já měl co dělat, abych nakreslil kousek plynulé čáry. Brzo mi došla trpělivost. Požádal jsem o pomoc a plátno jsme ze stojanů sundali. Vzpomněl jsem si na pohodlné kreslení na lavici. Požádal jsem tedy znovu o lavici. Bylo mi vyhověno. Odsunuli mě s plátnem od pódia na jeden kraj náměstí, plátno jsem na lavici rozprostřel a mé kreslení konečně dostalo nějaký spád.

                    Rekord první

Vybarvoval jsem své figurky o sto šest. Sluníčko svítilo, ale přesto ve vzduchu bylo cítit, že přijde déšť. Byl jsem od pořadatelů ubezpečen, že jsou okamžitě připraveni zasáhnout a plátno schovat pod střechu, začne-li pršet.
Vybarvoval jsem a sluníčko svítilo. Občas ho zahalil mrak a já vzhlížel k nebesům a prosil bohy, ať neprší.
Líbilo se mi, že mě okukují lidi a že je to zajímá. Najednou se objevil malý chlapec, tak 10 let, a dlabal hranolky s kečupem. Teda spíš moře kečupu s hranolkama. Celou pusu měl zadělanou kečupem, kečup měl mezi prsty, neboť je jedl rukama a neskutečně mlaskal. Postavil se nad plátno a začal se mě na cosi ptát. Ani nevím, na co se mě ptal, protože jakmile jsem uviděl ten kečup na svým plátnem, polil mě studený pot. Představil jsem si, jak mu ten kečup upadne na plátno a celé mé dílo bude znehodnoceno. Místo odpovědi se chlapec dočkal mého hysterického výkřiku a vyhnání od plátna. Urazil se a naštěstí odešel, aniž by mu ukápla jediná kapka kečupu. Oddychl jsem si a zase jsem se mohl na plno věnovat kreslení.


Netrvalo to dlouho a malého kečupového chlapce vystřídala žena, tak kolem třiceti let, a pro změnu se mi nad plátno postavila se zmrzlinou, která se jí v ruce roztékala. Kamarádce ukazovala již nakreslené postavičky. Hádejte, kterou rukou jí to ukazovala? Ano, tou, která držela zmrzlinu. Ta se pod pohyby ruky klepala v kornoutu jak sulc a já každou chvíli očekával tuto velice chutnou a osvěžující pochutinu na mém plátně. Paní dopadla stejně jako kečupový kluk. Ano, byl jsem s nervama na pochodu. Dělal jsem na rekordu, který mi zrovna moc neodsýpal od ruky, lidi se proti mně spikli, začínalo poprchávat a já se bál, že přijdu na podium a budu muset říct, že jsem to nedokázal. Tolik práce mě to stálo, nervů a bezesných nocí… Musel jsem to dokázat!
Aby toho nebylo málo, přišli za mnou organizátoři, že mě musí přestěhovat jinam, neboť mé místo musí použít pro pokus o rekord. Železný Zekon měl v zubech táhnout osobní automobil a právě moje místo je pro to nejideálnější. Takže mě přestěhovali do podloubí Šrejnarovského domu. Toto místo se stalo pak mým útočištěm až do konce. Zprvu mi to tam vadilo. Bylo tam špatné světlo, nebyl jsem tam na očích návštěvníkům festivalu apod. Ale když se venku pak rozpršelo a já byl krásně schovaný, byl jsem nadšený, že můžu bez dalšího zdržování pokračovat.

Příští den jsem se opět ocitnul v Šrejnarovkém domě a kreslil a kreslil a kreslil... Začínal jsem být trochu otrávený z toho, že nemám vůbec nic z festivalu. Slyšel jsem, jak se lidi smějí, jak tleskají, jak si lidi, kteří prošli kolem vypráví o skvělých zážitcích a já z toho všeho neměl nic. Jen bolavá záda a stres ze strachu, že to nestihnu a rekord neudělám.
V této začínající depresi mi zvedli náladu Cimrmanovci. Divadlo Járy Cimrmana mělo totiž v místnosti, do které se vcházelo okolo mě, výstavu fotografií a všelijakých různých zajímavostí spojených s jejich divadlem. Setkal jsem se s herci z cimrmanovského divadla v čele s panem Svěrákem, který rozdával autogramy jako o závod. I já jsem jeden pro sebe získal.
Nastal vytoužený okamžik. Já máznul poslední tah štětcem a spěchal za organizátory, že jsem hotový.
Chvíli jsem musel čekat, než skončí právě probíhající program, a pak jsem přišel na řadu já. Hrdě jsem přišel na pódium a rukách svíral smotané plátno.

                    Rekord první

Pepíno mě chvilku mučil potřebným rozhovorem, a pak za asistence asi třech rozhodčích plátno rozmotali po pódiu.

                    Rekord první

Změřili jeho délku a výšku a já v duchu doufal, že mé propočty byly správné a opravdu z toho bude rekord. Rozhodčí si vzal mikrofon a oznámil, že jsem vytvořil nový český rekord. Byl jsem nesmírně šťastný. Podařilo se. Cítil jsem hroznou úlevu a možná jsem byl na chvilku i trochu pyšný…

------------------------------------------------------------------------------
Podívej se i na další rekordy:
Rekord druhý - Rekord třetí - Rekord čtvrtý - Rekord pátý
------------------------------------------------------------------------------

   

| •Admin• | 

Copyright © 2014. All Rights Reserved.